Reportáže z OH

Ve dnech 17. – 21. září proběhly v Základní škole Dobřichovice 4. olympijské hry. V tomto týdnu se z žáků 9. tříd stali vlajkonoši jednotlivých států a pomocníky rozhodčích. A z žáků 1. – 5. tříd se stali sportovci, kteří po celý týden závodili v patnácti sportech.

Států bylo celkem 18 a prvňáci tvořili domácí Českou republiku. Nejpočetnější zastoupení měla Evropa, která měla na olympiádě cekem šest států.

V pondělí zahájil dobřichovický starosta olympijské hry tím, že přinesl olympijský oheň. Také byla vyvěšena vlajka, kterou přinesli nejlepší sportovci z minulé olympiády.

Nejvíce medailí získala Kanada (25). V celkovém bodování však skončila až druhá. První byla Velká Británie. Na sportovce ze státu Senegal se přijel podívat jejich krajan.

4. olympijské hry v ZŠ Dobřichovice skončily tím, že se v pátek po velké přestávce všechny státy seřadily a pan ředitel zhasl olympijský oheň. Pak už nastalo loučení deváťáků se svými svěřenci. Byly vidět i slzy.

Anička

Co se to tu třetí zářijový týden dělo? Nevíte? Tak já vám to povím. Naše škola pořádala týden sportování, seznamování a vzájemného poznávání, takové naše malé olympijské hry.

Děti ze 2. – 5. tříd byly rozřazeny do států a za pomoci svých vlajkonošů, žáků 9. třídy, bojovaly a soutěžily o medaile, diplomy a taky body pro svůj stát. Vše se snažilo vést v duchu fair play, a když někdo porušoval dané pravidlo, mohl být diskvalifikován. V případě, že se celý stát choval nesportovně, mohl dostat trestné body. Naštěstí takových případů bylo opravdu malinko, i ostatní maléry se nám vyhýbaly.

Děti měly možnost vyzkoušet si mnoho sportovních disciplín. Když zrovna nesportovaly, tak vytvářely plakát o svém vlastním státu, vylepšovaly svou vlastní vlajku nebo kreslily obrázek s olympijskou tématikou.

Myslím si, že všichni, jak děti, vlajkonoši, tak i rozhodčí a jejich pomocníci, si tento týden moc užili a poznali nové lidi.

Majda

Zážitky přímých účastníků

Letošní rok byl 9. ročník vybrán na místo vlajkonošů a pomocníků. Vybírali jsme si státy, o které se budeme starat. Já si vybrala Austrálii. V mém státě bylo 15 dětí, všechny přítomné soutěžily. Jednou z disciplín bylo přetahování. V ten den jich bylo třináct.

V přetahované jsme soutěžili s různými státy, podle počtu dětí v soupeřově týmu se určovalo, zda budou hrát všechny děti. „Zaber! Ještě! To zvládnete!“ hulákala jsem ze všech sil, aby měl můj tým podporu. Když to šlo, přišli nám fandit i jiní vlajkonoši. „Honem! Ještě kousek! Stačí! Stop!“ křičela jsem pořád dokola při každém boji. Děti vzadu nechápaly, kdy je čas přestat tahat. Bojovali třikrát za sebou, potom měli krátkou přestávku a hned šli na další. Porazili úplně všechny a přišel čas na boj o 1. místo. Soupeřit se mělo se silným Švédskem. Australani byli asi po čtyřech bojích za sebou a teď je čekal další a nejnáročnější.

Losování o strany. Nesmím je zklamat. Sakra! Prohrála jsem a máme levou stranu. Rozestavit a začínáme. „Start!“ zavolá rozhodčí. To je podnět k fandění. Snažím se překřičet lidi, kteří fandí Švédsku, aby si moje děti nemyslely, že je nikdo nepodporuje. Podpora je důležitá. Nevnímám, co je kolem. Jen snahu mých dětí a svoje fandění. „Zaber! Ještě kousek! Pořádně! To zvládnete! Oni jsou lůzři a vy jste dobří! Vstávej, to nevadí!“ řvu ze všech sil. „Stop,“ říká hlasitě rozhodčí a děti jsou zklamané z prohry. „Nevadí, ještě není konec a teď se vraťte na místa,“ říkám jim a znovu je podporuju, ale je mi jich strašně líto. V jejich tvářičkách vidím snahu a odhodlanost. Kačka upadla, ale vzápětí se zvedá a opět se snaží. „Jó, ještě kousíček!“ Už to vypadá, že je přetáhnou. Ale ne. Kluk ze Švédska se do toho opřel všichni Australani popadali. Švédsko vyhrálo a raduje se.

Ale já se zajímám o své děti. Skoro všechny pláčou a úplně všechny mají smutný výraz. Byli jsme tak blízko 1. místu! „Ale vůbec to nevadí, 2. místo je taky skvělé a vy jste stejně nejlepší,“ uklidňuju je. Australani mají popálené a sedřené ruce, namožené svaly, ale já jsem s výkonem dětí velice spokojená.

Katka

Je pátek 16. 9. 2012. Stojím před třídou, kde čeká moje země. Jsem vlajkonoš, který je ve službách Kanady.

Kouknu se na kamaráda Vaška, je stejně nervózní jako já. Co budu dělat, až tam přijdu, co jim řeknu, aby si mě oblíbili? Měl jsem tisíc starostí a myslím, že Vašek je na tom stejně. Zaklepu na dveře. Pomalu vkráčím dovnitř. Paní učitelka mě vyzývá, ať se představím. Najednou ze mě spadne nervozita a rozváže se mi jazyk. Přestavil jsem se, paní učitelku poslal pryč a společně jsme se dali do práce. Čas utíkal pomalu a my už neměli co dělat. To byla hlavní chyba, kterou jsem udělal. Špatně jsem si rozvrhl čas a z toho plynulo, že se většina žáků nudila příliš dlouho.

Celý týden probíhal bez sebemenších problémů a já se těšil na zasloužený odpočinek. Každý den jsem se strachoval o to, jestli je vše tak, jak má být. Ta chvíle, kdy jsem přišel domů, lehl si na postel a pustil muziku, to byl nejlepší pocit na světě. Jen doufám, že učitelé i žáci nebyli příliš nespokojeni s mými slabostmi jako například zařídit si autoritu a říct: nedělej to.

Pro mě to byla velká zkušenost. Začal jsem obdivovat učitele, jak dokážou být trpěliví, než se ti malí hajzlíci zklidní. Klobouk dolů.

Kuba

Na naší 4. školní olympiádě jsem byl mezi pomocníky rozhodčích, vybral jsem si střelbu. Mým úkolem bylo poučit děti o zacházení se zbraní, včetně uchopení a míření, nabíjení jsem obstarával já.

Je to někdy trochu unavující, říkat každému ze sportovců pořád ty stejné pokyny, ale zvykl jsem si na to. „Tady si to chytni, do tohohle kroužku koukej, abys viděl tamhletu tyčku a tady máš brýle, kdyby se ta kulička odrazila od zdi, aby ti nevletěla do oka.“

Byla to docela dobrá úloha, ale jednou nás zradila technika. Občas mě docela štvalo, když se mi kamarádi z legrace posmívali, že jsem jako chůva. Ale odbyl jsem je tím, ať si hledí svého.

Moc se mi to líbilo a jsem rád, že jsem mohl u střelby pomáhat.

Michal

Všechno to začalo v pátek po velké přestávce. Sešel jsem se s dětmi ve třídě a začal jsem zjišťovat, kdo vlastně do mého státu patří. Udělali jsme vlajku, při jejímž vytváření se nikdo jako zázrakem nepohádal.

V pondělí to bohužel musel zvládnout můj stát beze mě, byl jsem nemocný. Když jsem však v úterý přišel do školy, zůstal jsem vyjeveně stát a nevěřil svým očím. Jamajka, můj stát, získala hned několik medailí. Byl jsem rád, že mám tak šikovné děti.

Další dny jsme pak soutěžili v ostatních disciplínách, ve středu a ve čtvrtek pracovali na tvorbě plakátů o našem státu. Zjistili jsme, že naše družstvo dokázalo pracovat jako skvělá parta.

Myslím si, že jsme si to všichni užili a všem se to moc líbilo, dokonce i jednomu zlobivějšímu klukovi. Abych řekl pravdu, ze začátku jsem měl strach, že s ním bude problém, ale nakonec se zapojil a začal pracovat s ostatními. Myslím, že i on byl z olympiády nadšený a bude na ni vzpomínat.

Vašek

Byl pátek a všichni jsme se těšili, ale i trochu báli. (…) Já šla do herny, kde mě už okukovalo asi 15 dětí. Něco si mezi sebou říkaly a já nevěděla co. Nepříjemný pocit. Začala jsem: „Tak poslouchejte. Jsem Bára a jak jste asi uhádli, jsem vaše vlajkonoška. Během týdne se mě můžete ptát, na co budete potřebovat.“

Rozdala jsem fixy a oznámila, že si budeme vybarvovat trička. Během toho jsem vyplňovala seznam dětí. Moc jsem nestíhala, protože se děti pořád na něco ptaly. „Co budeme dělat pak?“ Vytvořili jsme si naši vlajku a začali s prací na plakátě. Už se ale blížil konec, tak jsem děti sbalila a oddychla si. Bylo toho na mě moc a říkala jsem si, že jestli to takhle bude pořád, tak to nezvládnu.

Během týdne už to bylo v pohodě. Jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet a vím, že to dá opravdu zabrat. Co se týče dětí, bála jsem se zbytečně. Poslouchaly mě a povídaly si se mnou.

Bára

… Já jsem byla vlajkonoš. První den, kdy jsem přišla do třídy plné patnácti dětí, jsem si říkala, že mám hodné děti, které nezlobí a hlavně jim stačí říct všechno jednou.

Velmi jsem se mýlila. Již třetí den mě začalo bolet v krku, protože se mě každý ptal. Jaké bude další stanoviště? Půjdeme na hřiště? A odpovídat patnácti dětem je velmi obtížné. Takže už se nedivím, že když my zlobíme, tak nám paní učitelky rozdají papíry nebo nám rovnou dají napsat písemku.

Nakonec jsem všechno přežila, rozdala jim dárečky a rozloučila se. Velmi mě potěšilo, že ke mně přišla holčička a dala mi pusu. Jsem ráda, že když se potkáme na obědě, hned mi mávají. Olympiádu jsem si velmi užila, doufám, že i děti na ni budou vzpomínat stejně hezky jako já!

Ida

Byla jsem vlajkonoška a vybrala jsem si Švédsko, které jsem se pokoušela vést co nejlépe, aby vyhrávali. Hlavně při štafetě.

Rozestavila jsem je podle času z padesátky, střídala jsem toho pomalejšího s rychlejším, jen na konec jsem postavila ty nejlepší běžce. Taky jsem jim ukázala pár fíglů. Při nácviku jsem běžela vedle nich a radila, kdy mají vybíhat.

Teď už jen čekám, kdy bude start. Je to strašný napětí. Start! Fandím a křičím: „Jo, běž, běž, běž, to dáš!“ Uběhli jsme to za 1:20, ale kvůli tomu, že každý měl jinak dlouhou trať, se pak závod opakoval. Stejné rozestavení, stejná pravidla, stejné napětí. Opět skanduju a fandím. Ti moji miláčci vyhráli o jednu sekundu nad Kanadou a získali zlato!

Další den dostali medaile a já na ně byla hrdá. A doteď jsem.

Verča

Strach, napětí, nadšení. Moje pocity, když jsem stála před dveřmi, na kterých bylo napsáno Francie. Já a Verča jsme držely kliku a čekaly na moment, který nám připadal dost dobrý, abychom otevřely dveře.

Naráz jsme stiskly kliku a s nadšením vtrhly dovnitř. Upřelo se na nás 29 párů zvědavých očí. Stály jsme jako v transu a mlčky. Snad se nás nebudou bát. „Tohle jsou vaše vlajkonošky.“ Paní učitelka promluvila jako první, ale já jsem ji v ten moment nevnímala. Všechny děti byly tak malé! Měla jsem pocit, že jsou to nanejvýš druháci. Ještě chvíli jsem zmateně zírala, ale pak už to šlo dobře.

Nikola

Jsem vlajkonoš Itálie. Dostal jsem super děti, moc jsem si s nimi rozuměl. Nebyli jsme v soutěžích výborní, ale bojovali jsme jako tým. Ve všech státech bylo 14 – 15 dětí, nás ovšem jenom deset – hodně dětí chybělo.

Nejdřív jsme vybarvovali trička, průkazky, vlajku a já měl velkou radost, že se všichni podílí na práci, spolupracují, nezlobí, navzájem si pomáhají a jsou pečliví.

Druhý den nás čekala přetahovaná, všichni se na ni těšili. Vešli jsme do sálu a už jsem viděl, že Finů je o hodně víc než nás. Poprosil jsem paní učitelku, aby se počet urovnal podle nás Italů. Ovšem paní učitelka řekla, že ne, že je to týmové a že budeme tahat v devíti. Na radě jsem si na to stěžoval a vyšlo to – přetahování se opakovalo.

Další den jsme se těšili jako blázen. Bylo ráno a beton na hřišti byl napůl mokrý. Finové tahali na suchém povrchu, my na mokrém. Dětem z Itálie to hodně klouzalo. Později se sice soutěž přesunula na suchý povrch, ale nám už to mohlo být jedno. Měl jsem vztek.

David

Dostali jsme vykřičník a mohla jsem za něj trochu já. Do mého týmu se začala navážet Kanada a já jsem si to nenechala líbit a začala jsem řvát: „Kanada, fuj!“ Samozřejmě se přidal celý tým a začali jsme takto soupeřit.

Najednou za námi přišla paní učitelka a říkala, ať jí dáme kartičku, že nám napíše vykřičník. Druhý den na nástupu jsme se dozvěděli, že nám odečtou body. Děti mi od té doby říkaly, že už raději nebudou řvát. Vlajkonoš Kanady navrhl mír a já souhlasila.

Eliška

… Když mi řekli, že budu pomocníkem rozhodčí u prostných, moc nadšená jsem nebyla. Teď na to mám ale úplně jiný názor.

Nejprve to zas tak veselé nebylo. Zapisovat celý den desetinná čísla, sčítat, odčítat. Připadala jsem si skoro jako na hodině matematiky, chvíli mi to připadalo skoro jako za trest. Ale druhý den už mi to přišlo jako rutina. Celý den se tam něco dělo. Myslím, že lepší práci jsem jako pomocná rozhodčí nemohla dostat. Nejvíce se mi líbily malé děti, které neuměly kotrmelec nebo se při něm stavěly na hlavu.

Když pominu počítání, tak to byly velmi poučné a zábavné chvilky. Dneska vím, že je to pro mě zážitek na celý život.

Eliška

Zamyšlení

… První den jsme se seznamovali a všechno bylo v pořádku, ale asi třetí den mi brečelo dítě, protože nemá medaili.

Další den ta samá holčička brečela znova, protože tatínek jí řekl, že dělá rodině ostudu. Jak někdo může tohle říct vlastnímu dítěti? To se pak cítí hrozně, že je k ničemu, nevěří si, tatínek tím sráží dítěti sebevědomí a uráží ho.

Tatínek řekl tuto hroznou věc jen proto, že sám je sportovec. Dost mě tím naštval…

Míša

Myslím si, že všichni, jak děti, vlajkonoši, tak i rozhodčí a jejich pomocníci, si tento týden moc užili a poznali nové lidi.

Majda