Antarktida je světadílem, který je nejméně zasažen lidskou činností. Jedná se o polární oblast věčného ledu a zimy. Jako jediný nemá stálé obyvatelstvo. Podle mezinárodní úmluvy z roku 1959 nepatří k žádnému státu, nesmí se těžit její nerostné bohatství a všechny státy ji mohou využívat, ale jen pro mírové účely. Některé další smlouvy pak vymezují i podmínky ochrany životního prostředí Antarktidy. Název Antarktis pochází z řečtiny, ve které znamená Naproti Arktidě.
Obrázky se po kliknutí zvětší
Antarktida je vzdálena asi 4 000 km od Afriky, 3 200 km od Austrálie a 1 450 km od Jižní Ameriky. Téměř celý kontinent leží na jih od jižního polárního kruhu. Skládá se z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních ostrovů. Dělí se na Východní Antarktidu, která je rozlohou větší a chladnější, a Západní Antarktidu s členitějším pobřežím. Mezi nimi je Transantarktické pohoří. Led pokrývá 99,6 % povrchu s objemem cca 25 miliónů krychlových km, což je přibližně 80 % světových zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4 776 metrů! Téměř 90 % veškerého ledu na zeměkouli náleží právě Antarktidě.
Číselně vyjádřit rozlohu pevniny je složité vzhledem k četným rozlehlým šelfovým ledovcům, které vyplňují mořské zálivy a na mnoha místech tvoří pobřeží Antarktidy (asi z 55,7 %). S těmito ledovci je plocha Antarktidy zhruba 14 108 000 km čtverečních, bez nich asi 13 209 000 km čtverečních. Průměrná nadmořská výška je 2000 m, nejvyšší vrchol pak je Vinson Massif (4897 m. n. mořem). Na Rossově ostrově je nejvyšší činná sopka Mt. Erebus (3 795 m. n. mořem).
Antarktida je také nejchladnější kontinent. Teploty se ve vnitrozemí v zimě pohybují kolem -60 stupňů Celsia, v létě mezi -10 až -40. Nejvyšší naměřená teplota je +14 stupňů Celsia, nejnižší -89,2. Antarktida se vyznačuje velmi nízkými srážkami s ročním úhrnem 166 mm. Časté je i nepříznivé bouřlivé počasí a silný vítr. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.
V Antarktidě jsou jen 3 druhy kvetoucích rostlin, asi 60 druhů mechů a lišejníků, pod povrchem zvětralých hornin žijí mikroby, řasy, bakterie a houby. Z živočichů byli nalezeny dva druhy tučňáků a racek. Hojná je však zvířena v mořích. Živočichové se soustřeďují především při pobřeží, protože se zde rychle zvyšuje množství planktonu, který jim poskytuje výživu.
Obrázky se po kliknutí zvětší
Historie objevování Antarktidy
Jako první doplul k břehům Antarktidy pravděpodobně polynéský mořeplavec Hui Te-Rangiora v primitivním člunu, kterého na jih zanesl pasát.
Historie objevení pro Evropu sahá do 18. století. Roku 1758 doplul pirát ve službách anglické královny Francis Drake do Ohňové země a zjistil, že jižně od Kap Hoornu přecházejí do sebe Atlantik s Pacifikem.
James Cook
Teprve roku 1773 pronikli první lidé za polární kruh. Byla to výprava na lodích Resolution a Adventure, vedená slavným anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem, (1728-1779). V lednu roku 1774 mu na 71 stupních a 10 minutách jižní šířky přehradila cestu Tichým oceánem ledová bariéra a znemožnila mu další plavbu na jih.
Rok nato, když svůj pokus opakoval v Atlantických vodách, objevil místo pevniny jen pustou Jižní Georgii a Jižní Sandwickovy ostrovy. Cook tak udělal tečku za hledáním Jižní pevniny s bujnou vegetací a nedotčenými přírodními zdroji, která představovala po dvě staletí mocné lákadlo pro přední námořní velmoci.
Roku 1819 ruské ministerstvo zahraničí vypravilo dvě vědecké expedice k průzkumu severního a jižního pólu na bitevní lodi Vostok a fregatě Mirnyj. Velitelem výpravy byl stanoven Faděj Bellinghausen, kapitánem druhé lodi byl Michail Lazarev.
Jako datum objevení Antarktidy se uvádí 28. leden 1820. Bellinghausenova výprava se poprvé přiblížila na dohled ledovým břehům Antarktidy - 69 stupňům 21 minutám jižní šířky poblíž nultého poledníku. Při této výpravě během let 1820 až 1821 ještě pětkrát pronikli za polární kruh a spatřili břehy Antarktidy, ani jednou se jim však nepodařilo přistát kvůli velkému množství plovoucího ledu. Při těchto plavbách objevili Zemi Alexandra I., ostrov Petra I. a jiné.
Nové období výzkumu Antarktidy zahájil Dumont d'Urville svou výpravou v letech 1837 - 1840. Jeho fregaty Astrolabe a Zélée propluly Magellanovým průlivem a minuly Jižní Shetlandské ostrovy. V únoru 1838 narazily na pevnou ledovou bariéru, podél které pluly 240 mil. Objevili zem Ludvíka Filipa a Joinvillovu zem, později Adélino a Clariino pobřeží.
Nepodařilo se jim ale dosáhnout jižního magnetického pólu.
Obrázky se po kliknutí zvětší
James Ross
V letech 1839 - 1843 Britové vybavují dvě lodi do ledových podmínek, Erebus a Terror, které jsou opatřeny dvojitými stěnami na palubě i trupu a zvenku pobity měděnými pláty. Velitelem je James Ross. Ross hledá jižní magnetický pól, jehož přibližnou polohu vypočítal německý matematik Gauss. Naviguje loď podél hranice mořského ledu, nachází průnik a vpluje do obrovského zálivu; byl po něm pojmenován Rossovo moře. Roku 1841 Britové dosahují antarktické pevniny na Adarově mysu a spatří sopku Erebus. Po následném pokusu dostat se dále na jih zahradí lodím cestu gigantická, přes 50 metrů vysoká stěna. Ross narazil na největší rozlohu šelfového ledu na světě: plocha plovoucího ledu je velká jako Francie a Belgie dohromady; dnes se nazývá Rossův šelfový ledovec. Leží ještě jižněji než Weddellovo moře.
Roku 1901 se pokusil Robert Falcon Scott s lodí Discovery dosáhnout jižního pólu, ovšem neúspěšně. V listopadu 1902 spolu s Edwardem Wilsonem a poručíkem Ernestem Shackletonem přešli se svým psím spřežením 80. rovnoběžku. Pouhých 768 km od jižního pólu se však kvůli hladovění a sněžné slepotě museli vrátit. V únoru 1904 se podařilo vyprostit Discovery z ledového sevření, v němž byla dva roky uvězněna. V červnu roku 1907 vyplul do Antarktidy Shackleton, aby se znovu pokusil dosáhnout jižního pólu, ale přiblížil se se svými třemi společníky k pólu na 180 km a pak se musel vrátit.
Obrázek se po kliknutí zvětší
Dobývání jižního pólu - Scott versus Amundsen
Robert Falcon Scott
Roald Amundsen
V červnu 1910 znovu vyplul k Antarktidě R. F. Scott na lodi lodi Terra Nova.
Dobytí jižního pólu stalo se soutěží a prestižní záležitostí mezi Scottem a norským polárním badatelem Roaldem Amundsenem. Ten připravil pro výpravu motorovou loď Fram, 97 grónských psů, montovanou chatu a zásoby na dva roky.
Zimu roku 1911 strávil Scott v Mc Murdově úžině. Na cestu k pólu a zpět (celkem 2880 km) se vydal spolu s dalšími devíti polárníky 1. listopadu 1911. Použil však k dopravě po ledu poníky, což se ukázalo jako naprosto nevhodné a polárníci se museli spolehnout na vlastní síly.
Amundsen vsadil výhradně na psy. Z protilehlého konce Rossovy ledové bariéry se s ním k pólu vydali 4 muži a 52 psů ve čtyřech spřeženích. Jako první dosáhl jižního pólu Roald Amundsen 14. prosince 1911, tedy o měsíc dříve než jeho soupeř.
Pro Scottovu výpravu, která měla v závěrečné fázi už jen 5 členů (ostatní se vrátili na základnu) byla norská vlajka, kterou 16. ledna 1912 na pólu našli, obrovským zklamáním.
Scott si toho dne do svého deníku napsal:
"Naše nejhorší sny se naplnily. Norové nás předstihli a dosáhli pólu první. To je strašné zklamání. Konec všem našim snům. Bude to trudný návrat. Je zřejmé, že Norové našli snadnější cestu. Velký bože! Jak strašné je to místo - a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první. Koneckonců i to, že jsme sem došli, něco znamená. A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme."
V tomto zoufalém boji o čas se polárníkům zvítězit nepodařilo. Cesta zpět se změnila v noční můru. Provázely je bouře, hrozné počasí, ztráceli orientaci, trpěli omrzlinami a vyčerpáním. Dva z nich zemřeli po cestě, zbývající tři došli na 18 km od Tunového depa, velkého skladiště zásob. Kvůli nepřestávající sněhové vichřici se však nemohli hnout z místa a na konci března 1912 zemřeli hladem, vyčerpáním a zimou.
Jejich zmrzlá těla byla nalezena až po půl roce. Dochoval se však Scottův deník, ve kterém do detailu popsal průběh výpravy. Scott tedy nejenže nedosáhl pólu jako první, ale ještě při návratu zahynul.
Amundsenovi naopak po cestě zpět přálo počasí a bez větších obtíží se vrátil ke své lodi Fram, se kterou odplul zpět do vlasti.
První Čech v Antarktidě
Prvním Čechem, který kdy vkročil na půdu Antarktidy byl Václav Vojtěch. Byl součásti Byrdovy expedice. 27. ledna 1929, vystupuje na led Rossovy bariéry. Bylo to přesně na 78°30´ j.š. a 163°53´ z.d.
Obrázky se po kliknutí zvětší
Současnost Antarktidy
I v současnosti jsou na tomto kontinentu neprobádané oblasti, kde dosud nestanul člověk. Obyvatelstvo tvoří jen příslušníci výzkumných vědeckých stanic, které jsou roztroušeny po celé pevnině. V Antarktidě udržuje 16 států 38 výzkumných stanic.
I na Antarktidu s jejím drsným chladným podnebím se pořádají turistické expedice. Stačí, když si naspoříte větší obnos a pak vyhledáte vhodnou cestovní kancelář. Každý ale musí podepsat velmi přísné podmínky IAATO, týkající se ochrany životního prostředí a chovat se podle nich.
Za kritické je nutné považovat tání ledovců, způsobené oteplováním Země. Vinu za to nese člověk, jeho nezodpovědné chování k přírodě. Následky začíná pociťovat už naše generace. Podle měření pomocí satelitů bylo zjištěno, že ročně z ledovců ubývá 152 krychlových kilometrů. Pokud by zcela roztál ledovec v západní Antarktidě nebo Grónsku, pak by to způsobilo zvýšení hladiny oceánů asi o sedm metrů. Tento růst by přitom pravděpodobně trval několik staletí.
